Na minutku v Českém koutku
Polské hranice jsem překročil u Náchoda v létě roku 2003 cestou od Adršpašských skal - kde jsem byl tehdy na prázdninové dovolené.
Adršpach 2003
Kladsko, historické území mezi Orlickými a Rychlebskými horami, bylo součástí přemyslovského státu již od konce 10. století. V okolí Lázní Chudoba se utvořila od 11. století česká menšina v Kladsku.
Roku 1137 byla prostřednictvím císaře Lothara III. domluvena konečná mírová dohoda mezi Soběslavem I. a Boleslavem III. Křivoústým, kterou se celé Kladsko stalo majetkem českého knížete. Kladský hrad a celý kraj byl tehdy spravován knížecími purkrabími. Někdy po roce 1241 jimi byla založena ves Broumov a další vesnice na severozápadě, které poté získal polický benediktinský klášter. Ostatní kladské území na čas ovládl Havel z Lemberka, v roce 1253 mu ale bylo odňato Přemyslem Otakarem II., který pak roku 1260 vyňal veškeré statky břevnovského kláštera (z jeho polického proboštství kolonizované Broumovsko) z moci kladských purkrabí, díky čemuž je Broumovsko dosud součástí Čech.
Od 13. století přicházeli do země na pozvání českých králů Václava I. a Přemysla Otakara II. němečtí kolonisté, kteří postupně měnili slovanský charakter Kladska ve prospěch německého etnika. Král Otakar také všechny zdejší obyvatele vybavil manským právem, což znamenalo, že měli vlastní shromáždění a manský soud (řídil se magdeburským právem), nepodléhali zemskému soudu a nevysílali své zástupce na český zemský sněm. Krále zde zastupoval zemský hejtman. Tím se Kladsko stalo jedním z tzv. vnějších krajů Čech.
Kladsko jako jeden z českých krajů
Po porážce Přemysla Otakara II. od císaře Rudolfa I. Habsburského byl kraj včetně Broumovska doživotně přiznán vratislavskému knížeti Jindřichu IV. Probusovi. Jakmile však Jindřich zemřel (roku 1290), navrátilo se Kladsko do českých rukou. V roce 1316 ho král Jan Lucemburský dočasně zastavil Hynkovi Berkovi z Dubé a pak Kladsko doživotně věnoval vratislavskému knížeti Jindřichu VI. Dobrému (1327 až 1335) coby české léno. Když zemřel, připadlo spolu s vratislavským knížectvím opět českému králi, který je ale znovu dal do zástavy Boleslavu II. Minsterberskému (1337 až 1341). Roku 1344 se královskou listinou stalo Kladsko pevnou součástí zemí Koruny české.
Hrabství kladské
Vládci Kladska se i nadále střídali, v roce 1431 ho od císaře Zikmunda získal Půta z Častolovic, po jeho smrti roku 1435 spolu s minsterberským knížectvím připadlo Hynkovi Krušinovi z Lichtenburka a po jeho smrti v roce 1454 jeho syn Vilém obojí prodal tehdejšímu zemskému správci Jiřímu z Poděbrad. Ten zde jako český král často pobýval a kladský hrad mu byl při válkách s Matyášem Korvínem velkou oporou; odolal všem nájezdům ze Slezska. Vymohl si proto na císaři Fridrichovi III. 17. prosince 1462 dekret, kterým bylo Kladsko ustanoveno hrabstvím a byl mu udělen znak: dva zlaté šikmé pásy v červeném poli. Hrabství poté náleželo jeho potomkům jako léno, které nemůže být odděleno od Českého království: nejdříve Jindřichovi I., poté jeho synům Albrechtovi, Jiřímu a Karlovi. Ti však kvůli zadlužení Kladsko, už bez Broumovska, prodali roku 1501 sešvagřenému hraběti Oldřichovi z Hardeggu, který pro hrabství získal v roce 1514 právo razit vlastní mince. V tehdejší době do původně katolického Kladska začala pronikat reformace a v letech 1513, 1518 a 1526 se zde také konaly generální sněmy zemí Koruny české. Oldřichův bratr Jan pak hrabství roku 1534 prodal králi Ferdinandovi I., titul hrabat kladských však Hardeggové užívají dodnes.
Kladsko se stává součásti (pruského) Dolního Slezska.
Součástí zemí Koruny české přestalo být Kladsko až roku 1742, kdy po vojenské porážce Marie Terezie bylo připojeno – společně s téměř celým Slezskem – vítězným Pruskem. Roku 1871 se Kladsko stalo součástí sjednoceného Německého císařství a pod německou svrchovaností zůstalo i po roce 1918 – až do konce druhé světové války.
Po pruské anexi bylo Kladsko postupně germanizováno a český živel byl zatlačován až k nynější česko-polské hranici na jihozápadě Kladska. V této části Kladského výběžku, která je dosud označována jako Český koutek (něm. Böhmischer Winkel, polsky Kštek Czeski) se až do poloviny 20. století udržela čeština jako jazyk běžné komunikace, přestože roku 1870 byly pruskými úřady uzavřeny všechny české školy v Kladsku. Čeština byla rovněž vytlačena z místních kostelů – katolických i protestantských – a bohoslužby se tak konaly pouze v němčině. Celkový počet Čechů v Kladsku v 18. a 19. století je možno pouze odhadovat, ale mohl dosahovat až několika desítek tisíc lidí.
Na počátku 20. století prováděl v Kladsku své etnografické výzkumy spisovatel a folklorista Josef Štefan Kubín (1864–1965), který prostor Českého koutku (40 km2) vymezil následujícími deseti obcemi a osadami: Slaný, Březová, Žakš, Blažejov, Velká Čermná, Jakubovice, Stroužné, Bukovina, Nouzín a Ostrá Hora. Jediným městečkem v Českém koutku byla Chudoba (německy Bad Kudowa, polsky Kudowa-Zdrój). Toto lázeňské místo bylo však v čase Kubínových výzkumů již silně poněmčeno. Roku 1902 bylo J. Š. Kubínem v Kladsku napočteno 5250 osob českého původu. Kladští Češi mezi sebou hovořili osobitým dialektem zdejší archaické češtiny, ovšem písemné texty v tomto dialektu nevytvářeli.
Po připojení Kladska k Polsku výrazně ubývala hlavně v důsledku emigrace a asimilace. Česká minorita žila na území do konce druhé světové války, ale to už byla brána Poláky za Němce. O to složitější a těžší byl život lidí v jedenácti vesnicích, které v podstatě skoro všichni opustili.
