Pan rada v Paříži


„Panoptikum Města pražského“ je třetí a poslední z detektivních knížek spisovatele Jiřího Marka, knihou, která navazuje na „Panoptikum starých kriminálních příběhů“ a „Panoptikum hříšných lidí“. Soubor povídek obsahuje případy rady Vacátka a členů mordparty, inspektorů Bouše a Brůžka a koncipienta Součka.

Tři knížky – podle kterých vznikly dva televizní seriály na kterých se osobně jako scénárista podílel Jiří Marek – a to „Hříšní lidé Města pražského“ a „Panoptikum Města pražského“. V televizním „Panoptiku“ ovšem radu Vacátka vystřídal rada Korejs – jinak tahle druhá série zahrnuje z velké části jako předlohy povídky ze třetí, tedy stejnojmenné knížky.

***

Žádné dobové agenturní zpravodajství asi nezaznamenalo průběh dvou kongresů, které se konaly bezprostředně po sobě. První kongres – spíše však antikongres – se konal v Praze v hodinovém žižkovském hotelu Tichý a byl záležitostí mezinárodní galérky hříšných jedinců a důvodem jeho svolání byla informace o kriminalistickém kongresu, který se připravoval v Paříži a počítal s účasti předních úředníků kriminální policie. Bossové z podsvětí se toho snaží využít aby je zesměšnili a pánům policajtům provést něco, z čeho by měly parádní ostudu, která by se provalila na titulní stránky novin.

Polský kasař Lebovič – defacto předsedající antikongresu – v tom má jasno. Okrást pány policejní rady o hodinky. Zbývá to jen provést tak aby se celá záležitost dostala na veřejnost, a hlavně aby kriminalisté kapsáře předem ne poznali. Krádeže by měly tedy provádět delikventi z jiného státu, než je okrádaný policista.

Noc strávil Lebovič s Černou Máry. Ráno se ale zatvářila starostlivě… „Poslouchej, mě se moc líbí co jsi vymyslel s tím kongresem, ale nějak mě to k radovi Vacátkovi nepasuje. Hodinky je na něj trochu málo. Kromě toho bych se vsadit, že on chytne toho chmatáka, co mu vjede pod kabát za ruku“ Lebovič přemýšlel. Na tom něco pravdy je. Na Vacátka budou tedy muset jinak.

Druhý kongres – už více oficiální se tedy připravuje v Paříži. Z Prahy se tedy na kongres chystá rada Vacátko. V ten čas se velmi nosí přátelství s Francií – jejíž generálové zhusta navštěvovali Prahu a pronášeli tak krásné řeči, že dámy v dekoltovaných róbách se nezdržely obdivného vzdychání. Francouzští generálové byli mistři projevů, protože všichni měli École Militaire, kde se přednáší rétorika. Choť pana rady tedy škrobila a do vysokého lesku škrobila košile.

A tak pan rada tedy vyjel, provázen zdvořilými pohledy kolegů-detektivů z pražské „čtyřky“ a obtížen skvěle zabalenými kufry, kde měl přesně složené košile a jeden další oblek, protože paní dbala na to aby její muž v Francii vypadal skutečně k světu. Měl taky tašku z jídlem a koupil si lepší doutníky, protože člověk do Paříže nejede přece každý týden.

Pan rada už vnímal příjemnou rovinu kolem Radotína, jež se záhy změní v půvabnou krajinu směřující k Berounu. Uvědomoval si, že tuto trať projel už mnohokrát – v osobním vlaku i rychlíku; jel na výlet na Karlštejn, ale také jednou pouhou kombinací časů odjezdů vlaků zde byl dopaden zločinec. Když ovšem člověk jede ve wagon-lit s mosaznými držadly a s pohodlným křeslem vedle lůžka – je to jiné. Do takového vagónu vstupuje číšník s jídelního vozu s úklonou a hlásí dobu oběda německy a francouzsky.

Do povznesené nálady, která patří do cestě do Paříže se ovšem vmísily starosti úřední. V hale Wilsonova nádraží zahlédl pány v civilu co byli přes kapsáře a měli zde službu. Přesto měl pocit, že jednu známou firmu z galérky právě ve specializaci kapesní krádeže zahlédl na peróně, z čehož vyplynulo že civilním strážníkům něco ušlo.

Nádraží v Chebu nebylo příliš sličné – blízkost Německa byla patrná. Zněl tu hrdelní hovor zdejšího dialektu, jemuž ani Němci nerozumějí – a do vlaku nastoupili bavorští železničáři.

Po nádražním perónu spěchala mladá dáma jejíž obličej kryl malý módní závojíček a nosič, který ji nesl kufr pátravě hledal její místo v spacím vagónu. Pan rada dvorně otevřel dámě dvířka a pomohl jí nahoru. Podala mu ruku v červené glazé rukavičce a poděkovala mu úklonem hlavy.
Běžné vozy byly odpojeny a přes hranice přejel vlak jen o dvou vagónech. Vše ostatní bude připojeno v říši. A hle – na hranici už vlály německé prapory. Podle nedávné politické módy byl jeden prapor s hákovým křížem. Pan rada se zamračil a odvrátil se – ale ještě zaznamenal, že dáma v závoji také vešla do uličky a dívala se otevřeným oknem k praporům. Pak vykřikla a mnula si obličej nad tváří.

Pan rada projevil účast i zvědavost. „Jiskra, co?“ zeptal se německy, neboť předpokládal že madam je Němka a nechtěl tedy nic říci o praporech. „Bohužel“ řekla německy. Pan rada vzal do ruky její kapesníček a pokusil se dámu ošetřit. Měla pozoruhodně šedé oči a dlouhé řasy. Spolucestující poděkovala a pravila, že je to již mnohem lepší. „Byla jsem zvědavá, jsem z Vídně a o tom co se děje v Německu čteme jenom v novinách“. „My naštěstí také“ odvětil pan rada. Dáma se s úsměvem vrátila do svého kupé a pan rada osaměl a uvědomil si, že Vídeňanky mají pověst sličných žen. „To dělá zřejmě ta česká krev“ šly mu myšlenky.

Protože byl pan rada v kupé sám, zachoval se po domácku. Když přišel zvát číšník k návštěvě jídelního vozu, trochu zalitoval, že dostal od manželky řízky, neboť v jídelním voze by možná byla příležitost znovu se potkat s dámou z Vídně.

Zanedlouho ho z úvah vytrhl jakýsi šramot z chodbičky. Opět spatřil dámu z Vídně běžící ve směru od jídelního vozu. Vídeňačka doběhla k radovi Vacátkovi a zahlaholila „Někteří muži si myslí, že žena, která cestuje sama netouží po ničem jiném než po dobrodružství“. Hovor byl navázán. Pan rada se dozvěděl, že dáma jede do Paříže kvůli dědictví a ubytovat se hodlá u tety. Rada Vacátko prozradil, že jede do Paříže služebně a byl mu doporučen Hôtel de Seine. Ještě chvíli si povídali a protože se začalo stmívat, oba se odebrali do svých kupé.

Ráno přijel vlak na nádraží de l'Est a pan rada se jen letmo stačil rozloučit s příjemnou spolucestující. Uchvátil ho proud lidí. Rada Vacátko byl tedy rád, když ho odchytil nenápadný pán, který se představil jako pracovník policejní prefektury.

Kongres byl zahájen slavnostně za přítomnosti špiček světové kriminalistiky mnoha proslovy, z nichž nejdelší a nejméně srozumitelný byl projev pařížského policejního prefekta – takže sklidil nejvíce potlesku.

Svou škrobenost odložili pánové až na slavnostní večeři, která se konala v restauraci U krásné Alsasanky, kde obsluhovaly dívky v krojích. Pan rada popíjel červené víno a trochu si procvičoval svou školní francouzštinu.

Bylo to třetí den zasedání – když si pana radu vzal stranou jeho vídeňský kolega rada Wahle. „Máte hodinky?“ dotázal se. „Proč bych neměl?“ podivil se rada Vacátko a vytáhl s kapsy důkladné cibule na řetízku. Vídeňský rada povzdechl a vytáhl jenom řetízek. „Ukradli mi je – a nejsem sám – tamhle ten anglický pán to samé, ten má řetízek přecvaknutý. Prostě jiná práce – ale stejný výsledek.“ „Chcete snad říci, že to spolu souvisí?“ zarazil se Vacátko. „Jsem o tom přesvědčen. A proč jdu za vámi kolego? Já totiž přesně vím, kde mi je ten mizera vytáhl. Když jsem vycházel z hotelu, vrazil do mě takový človíček a omluvil se“. „To oni někdy dělají – a přitom Vám vjedou do kapsy.“ “Správně, ale tenhle chlapík, co do mě tak vrazil a jehož ruce se mě přichytily – jako by padal - na mě promluvil česky. To víte, my ve Vídni máme na češtinu ucho. Slyšel jsem ho docela zřetelně a ještě jsem se podivil, že je tu někdo z Prahy“ Rada Vacátko si připomněl situaci na peróně při odjezdu rychlíku z Prahy kde mezi přihlížejícími rozpoznal kapsáře Šmoukese. To vypadá nějak organizovaně, pomyslel si.

Rada Vacátko si vymohl návštěvu u pařížského policejního prefekta, který byl ovšem již informován. Pan prefekt si držel hlavu. Vácátko se dozvěděl, že podobných krádeží se odehrálo povícero. Nejen pan Wahle z Vídně, ale i pan Bright z Anglie. Už třetí hodinky byly ukradeny na kongresu kriminalistů. To je série. To je úmysl.“ lkal prefekt a podal Vacátkovi několikero novin, kde se už o tom psalo. Pan rada se mu pokusil nalít trochu optimismu a informoval ho, že alespoň kapsář, který okradl vídeňského pana rada byl již identifikován – podle všeho se mělo jednat o známou firmu z Prahy.

V Paříži se už toho odpoledne rozjel policejní aparát a desítky mužů v civilu hledaly odcizené hodinky a také prvního konkrétního podezřelého – kapsáře Šmoukese z Prahy.

Možná se vše přeci jen mělo obrátit k lepšímu, neboť pana radu postupně čekala nejméně dvě příjemná překvapení.

Nejprve v hotelu de Seine spatřil spolucestující z vlaku. „Elsa“ představila se, a vysvětlila mu, že bydlení u tety nemohla vystát, neboť se hádali kvůli dědictví. Vzpomněla si tedy na něho – spolupasažéra z vlaku a na hotel de Hôtel de Seine.

Dalšího rána Vacátko téměř nemohl dospat. Vyšel před hotel a zapálil si doutník. Paříž se probouzí těžce – jako každé velké město. Patří zametačům, popelářům, opilcům a posledním holkám. Pan rada se podivil kolik černých tváří je ráno v Paříži. Ti – co zametají – ti co pouštějí vodu kolem chodníků, ti – co nakládají odpadky i služky, které ráno musí brzo vstát. Ti všichni sem přišli z Afriky – aby Paříž mohla být veselá a ráno déle spát. Spíš než na francouzskou koloniální říši se ale pan rada těšil na dnešní dopoledne.

Kouzelné staré střechy, vysoké komíny, okna s dřevěnými okenicemi. Panu radovi se zdálo, že je dneska zvlášť krásný den – mosty krásnější než jindy, krámky bouquinistů ještě zajímavější a Mazarinovo gymnázium se svými skvělými sloupy, že je prostě nádherné.

V kavárně U dvou magotů už popíjel snídaňovou kávu se svou novou společnicí Elsou… Místo bylo navštěvováno ponejvíce umělci a studenty – a pan rada se snažil působit dojmem učitele co si zašel na snídani se svou studentkou. Vytáhl na stůl různá lejstra a tlumený hovor alespoň mohl probíhat uvolněněji – téměř si musel dávat pozor, aby neprozradil svou profesi detektiva.

Koneckonců – zanedlouho už třetím dnem pokračoval kriminalistický kongres. Kauza odcizených hodinek ovládla diskuse už ve foyer. Zvláště na sebe upozorňoval policejní úředník z Belgie, který si stýskal, že přišel o hodinky velmi cenné.

Pařížský prefekt toho dne se nacházel v poměrně optimistickém rozpoložení. Zahájil jednání a obřadně pronesl řeč o tom, že se stala sice jistá politováníhodná událost – ale že bdělost pařížské policie je příslovečná a za úžasného šumu odevzdal troje hodinky třem okradeným pánům, jelikož je policie dneska v noci našla u jednoho překupníka – jemuž byly prodány s tím, že jde o hodinky zvlášť cenné, jelikož patří cizím policejním úředníkům. Překupník o tom nemlčel a tak se to dověděla policie.

Pan rada pan Wahle, i pan Bright z Londýna přijaly hodinky s dojetím. Belgičan, který se ve foyer litoval nejvíce – si nalezené hodinky rychle schoval do kapsy. Bylo totiž až příliš vidět, že to jsou obyčejné niklové cibule.

Pan prefekt se naklonil k panu radovi Vacátkovi „Co tomu říkáte pane, je to úspěch, ne?“ „Jo, je to skvělé, ovšem lepší by bylo mít toho kapsáře. A mimochodem to potvrzuje, že jim nešlo o skutečnou krádež – to by hodinky takhle neprezentovali. Spíš šlo jen o jakýsi žert, udělat kongresu kriminalistů něco jako ostudu“ Panu prefektovi řeč pana rady trochu pokazila jeho náhlý optimismus – nicméně s pokročivší hodinou se většině účastníků opět vracela nálada. Vlastně slečny v zábavním podniku, kam se účastníci kongresu dávno neviděli tak veselé pány v letech.

Pan rada ovšem seděl poněkud zamlklý, ačkoliv to byl on, kdo dal k celé akci popud. Přemýšlel. A měl proč přemýšlet, uvědomoval si, že bylo několik věcí, které byly krajně nejasné a podivné. Ale zde – kde šumí šampaňské a žvatlají slečny – na ně pochopitelně nepřišel – vlastně se trochu nechal strhnout všeobecným veselím a vrátil se na hotel až pozdě v noci. Trochu zalitoval, že se z večeře včas neztratil a nepřijal pozvání slečny Elsy na její pokoj a nechal ji na sebe marně čekat na jejím pokoji.

A byla to právě slečna Elsa z Vídně, která ho ráno vzbudila klepáním na dveře pokoje. Obličej plný výčitek. Byla však v roztomilém župánku – samý volánek. Třebaže volánků bylo mnoho – nestačily sličnou majitelku zakrýt. Užuž to vypadalo, že slečna spustí proud výčitek, avšak na tváři se jí místo toho objevil úsměv. Chopila pana radu kolem krku a přitiskla se k němu. Oblak vůně ji opřádal a volánky se začaly rozhrnovat. Slečna pustila pana radu a vklouzla do jeho postele…“Pojďte ke mně.“

Možná to byl právě instinkt kriminalisty, který panu radovi napověděl, že tady něco nehraje. Celá situace působila snad až příliš aranžovaně.

„Pojďte ke mně“ opakovala Elsa z vlaku. „Moment, jsem poněkud příliš oblečen“ prohodil pan rada a zakryl se křídlem skříně. Pak neslyšně otevřel dveře pokoje a zmizel.
Možná se trochu podivil – když scházel k vestibulu – že naproti stoupala jeho žena, kterou doprovázeli tři muži s fotoaparáty. Vlastně se zase tak nedivil – neboť mu právě před okamžikem došlo – že ho asi měli nalézt v posteli s cizí ženou. A celá záležitost byla posichrována tím, že toto odhalení proběhne před právoplatnou manželkou a novináři s aparáty.

Rychle vysvětlil situaci a všichni se vrátili do pokoje – kde sice objevili slečnu v posteli – ale samotnou – což z novinářského hlediska nabyla situace nijak zajímavá.

Toho dne pan rada na kongresu oznámil, že celý komplot proti kongresu byl nejspíš úspěšně zlikvidován. Bude potřeba provést jenom několik výslechů – aby se odhalilo i pozadí tohoto komplotu.

Nazítří kriminalistický kongres končil a koneckonců si pan rada alespoň mohl pořádně prohlédnout Paříž – a navíc společně se svou paní.