Ve stínu staletí
můj život neletí
tak pomalu odkapává.
A všechno už tu bylo dřív
přátelství, láska, zrada.
A tisíce krásných rán,
kdy tě slunce v rose přivítá,
a tolik něžných nocí
na polštáři z voňavého mechu.
A taky těch smutných dnů,
které trávíme ve zdech z plechu.
Je to štěstí jen tak volně jít
a cítit jarní vítr na tváři,
a ještě větší, po boku pár přátel mít,
těch kteří tě nikdy nezradí.
K přežívání stačí tak málo
jíst, pít a spát,
ale k žití je potřeba víc,
třeba jen mít rád .
A stále hledat na cestách,
které nikdy nekončí,
k dyž máš touhu po nich jít,
i když nejsou nejlehčí.
|