Předtucha
Jsem jako praporec dálkami vlající,
cítím, jak stávám se blížící vichřicí,
když věcí hladina dosud se nečeří:
zní měkce klapot od dveří a v kamnech
ticho klímá,
neruší drnkot oken a přetěžký
je prach.
Však já vím o bouřích již,
jsem hrůzou mořských drah.
A rozlévám se a klesám do svých tlam
a sebou stržen a dlouze sám
se v bouři pnu.
Vorgefühl
Ich bin wie eine Fahne von Fernen umgeben.
Ich ahne die Winde, die kommen, und muß sie leben,
während die Dinge unten sich noch nicht rühren:
die Türen schließen noch sanft, und in den Kaminen
ist Stille;
die Fenster zittern noch nicht, und der Staub ist noch
schwer.
Da weiß ich die Stürme schon und bin erregt wie das
Meer.
Und breite mich aus und falle in mich hinein
und werfe mich ab und bin ganz allein
in dem großen Sturm.
|
