BAMu


Rossijskije železnyje dorogi vnímají ekonomický potenciál Bajkalsko-amurské magistrály jakožto alternativní trati pro nákladní dopravu, která by odlehčila přetížené Transsibiřské magistrále. Navíc, trať BAM při cestě z centrálního Ruska oproti ní o 500 km kratší při dopravě k tichomořskému přístavu, o 200 km kratší při cestě do Vladivostoku a při plánovaném železničním spojení se Sachalinem ušetří až 1000 km.] Velkým problémem však je, že narychlo stavěná trať je na většině její délky pouze jednokolejná a není koncipována pro těžké nákladní vlaky. Jen západní část v délce 1469 km je elektrizována, a to napětím 27,5 kV, 50 Hz, s trolejí ve výšce 6,5 m, takže po ní mohou jezdit jen upravené lokomotivy. Roku 2009 tak po ní například bylo přepraveno pouze 12 milionů tun nákladu. To ji spolu s nízkým objemem osobní přepravy (cca 12 milionů pasažérů roku 2009) činí nerentabilní, trať je dlouhodobě ztrátová.[5] V roce 2012 jezdil po trati jeden pár dálkových rychlíků denně.

V době, kdy vyhrocené vztahy mezi SSSR a ČLR přecházely až v pohraniční přestřelky a zvláště poté, co došlo k normalizaci vztahů mezi ČLR a USA, vyvstala potřeba alternativního železničního spojení s Dálným východem, které by neprocházelo v těsné blízkosti čínských hranic, jako stávající Transsibiřská magistrála. Dalším nezanedbatelným důvodem bylo ohromné nerostné bohatství této dosud pusté oblasti. Proto se v 70. letech opět rozběhly stavební práce. V březnu 1974 vyhlásil generální tajemník KSSS Leonid Brežněv BAM „nejdůležitější stavbou IX. pětiletky“.


Výstavbu BAMu doprovázela velká propagandistická kampaň. Na stavbu se sjížděli pracovníci z celého Sovětského svazu. Některé stanice stavěli pracovníci z konkrétních sovětských republik, například Ázerbájdžánci stavěli stanici Angoja, Arméni Kjuchelbekerskuju, Bělorusové Mujakan, Gruzíni Ikabju, Kazaši Novuju Čaru, Lotyši Taksim, Litevci Novyj Uojan, Moldavané Alonku, Uzbekové Kuandu, Ukrajinci Novyj Urgal, Estonci Kičeru. Za účast na výstavbě se rozdávala nejrůznější ocenění, stavitelé byli oslavováni jako hrdinové. Magistrála se objevila na známkách, byla o ní složena řada písní. Zároveň s výstavbou probíhalo osidlování dosud pustých oblastí, vznikla tak řada obcí, které se měly stát základem budoucího rozvoje.

AJMu


Amursko-jakutská magistrála (rusky Амуро-Якутская железнодорожная магистраль [Amuro-Jakutskaja železnodorožnaja magistraľ]), zkráceně AJAM (АЯМ) je železnice vedoucí od Transsibiřské magistrály na sever do Republiky Sacha. Železnice je rozestavěna s cílem dosáhnout do Magadanu, případně až na Čukotku s možným tunelovým propojením na Aljašku.

Trať začíná u stanice Bamovskaja, 33 km od Skovorodina v Amurské oblasti a vede přes Tyndu, kde se kříží s Bajkalsko-amurskou magistrálou, se kterou má společných 26 km. U stanice Bestuževo se odpojuje na sever a v současnosti (2018) je pravidelně provozována do Tommotu a ve zkušebním provozu do Nižního Besťachu (předměstí Jakutska).


SIBIŘ a NEROSTNÉ BOHATSTVÍ

Novosibirsk je největší podle počtu obyvatel a nejdůležitější město pro sibiřskou ekonomiku; s extra podporou od roku 2000, kdy bylo určeno regionální centrum pro výkonnou byrokracii ( sibiřský federální okruh ). Omsk je historické a v současnosti druhé největší město v regionu a od 50. let minulého století hostí největší ruskou ropnou rafinérii, Omskou rafinérii .

Sibiř je mimořádně bohatá na nerosty , obsahuje rudy téměř všech hospodářsky cenných kovů . Má jedny z největších světových ložisek niklu , zlata , olova , uhlí , molybdenu , sádrovce , diamantů , diopsidu , stříbra a zinku , stejně jako rozsáhlé nevyužité zdroje ropy a zemního plynu . Přibližně 70 % rozvinutých ropných polí Ruska se nachází v Chanty-Mansijské oblasti. Rusko obsahuje asi 40 % známých světových zdrojů niklu v ložisku Norilsk na Sibiři. Norilsk Nickel je největším světovým výrobcem niklu a palladia .

LOKOMOTIVA 2TE116

2TE116 (2-článková dieselová lokomotiva s přenosem výkonu, typ 116) – řada hlavních dvoučlánkových nákladních dieselových lokomotiv s elektrickým převodem, vyráběných v SSSR a na Ukrajině, v Luganském závodě dieselových lokomotiv (PJSC „Luganskteplovoz“, dříve VZOR – závod říjnové revoluce Vorošilovgrad).

Jedna z nejběžnějších nákladních dieselových lokomotiv v Rusku a postsovětských zemích. Železnice také získala přezdívku „Hunchback“ (pro charakteristický tvar střechy), „Fantômas“ a „Boeing“.

Mezi hlavní směry rozvoje národního hospodářství SSSR v letech 1976-1980 patřil rozvoj výroby dvoučlánkových hlavních dieselových lokomotiv s výkonem až 8 000 koňských sil. Prototypem pro vytvoření takových lokomotiv byla dieselová lokomotiva 2TE116, která znamenala začátek nové rodiny nákladních lokomotiv, jejíž první vzorek byl vyroben v roce 1971

2TE116-001 (prototyp). EC VNIIZhT, 70. léta 20. století

Hlavní dvoučlánkovou dieselovou lokomotivu 2TE116 o výkonu 2 × 3060 k, určenou pro nákladní dopravu na železnicích SSSR, vytvořil závod dieselových lokomotiv pojmenovaný po Říjnové revoluci (Voroshilovgrad) spolu s dalšími podniky: stavba dieselových lokomotiv zasadit je. Kuibyshev (Kolomna), závod na jejich dopravní inženýrství. Malysheva, „Electrotyazhmash“ je. Lenina, „Elektromashina“ (Charkiv), jakož i odvětvové instituty techniky dieselových lokomotiv (VNITI) a ministerstvo železnic (Ústřední výzkumný ústav ministerstva železniční dopravy).

Celkem bylo od roku 1971 do roku 2016 vyrobeno 2176 exemplářů všech verzí dieselové lokomotivy 2TE116. Největší počet dieselových lokomotiv řady byl vyroben v 80. letech a 2012, 2013. Od začátku 90. let, po rozpadu SSSR, se výroba dieselových lokomotiv výrazně snížila z několika desítek ročně na několik lokomotiv za rok. rok a několik let se lokomotivy nevyrábí. Od roku 2004 se však objem výroby výrazně zvýšil a pokračoval až do roku 2007, poté závod přešel na výrobu vylepšené modifikace 2TE116U. V současnosti je výroba dieselových lokomotiv řady 2TE116U minimalizována kvůli vojenskému konfliktu na Donbasu.